Jak začala moje cesta za poznáním posvátné sexuality

01.04.2020

Častokrát se mě klientky na konzultacích ptají, jak jsem se dostala k tomu, co dělám. Nebo jak je možné, že se natolik věnuji duchovnímu pohledu na sexualitu, když se o tom v naší společnosti tak málo ví? Dovolte mi, abych tímto svým prvním článkem na zmíněné otázky odpověděla a představila se tak od samého základu.

Spirituální pohled na svět mě provázel dá se říct od malička. Aniž bych k tomu byla v rodině vedena, sama jsem se mnohokrát upínala k něčemu vyššímu nad námi a častokrát se mi děly nevysvětlitelné až zázračné jevy. Věděla jsem, že je to tady na Zemi pro nás jen hra, na kterou odněkud shora dohlíží velká ochraňující síla (pro někoho to jsou andělé, pro jiného Bůh nebo samotný vesmír).

3... 2... 1... start

Samotná cesta při poznávání posvátné sexuality a vnitřní hadí energie u mě ale započala roku 2016. Tou dobou jsem byla po dalším z mých nevydařených vztahů, po několikáté životní ráně, co mi zlomila už tak na kousky nalámané srdce. Uvnitř zmatená a v sobě tiše volající o pomoc při znovuposkládání mého křehkého ženství jsem si ale časem nevědomky pro obranu před okolím raději vytvořila pomyslnou masku říkajíc: ,,Jsem drsná holka, co vše zvládne sama,,. Kdo se alespoň malinko věnuje psychologii, jistě ví, že takových masek si během života nasazuje každý nespočet a spíše než aby nám pomáhaly, tak většinou škodí. A tak to bylo i v mém případě. Z radostného spontánního pohledu na svět jsem se pomalu dopracovala k analytickému myšlení dřímající v hlavě. Emoce pro mě bylo sprosté slovo a než abych se někde rozplakala nebo se z plných plic zasmála, dělala jsem, že v tu chvíli na onom místě ani nejsem. Srdce se mi postupně zavíralo a já byla více a více uvězněna pod nánosem slupek z téhle hry mého podvědomí. To vše se samozřejmě podepisovalo i na těle, kdy jsem byla strnulá, celkově tvrdá a jako v nějakém brnění. Nepřispívaly tomu ani každodenní těžké tréninky v posilovně, které mi vlastně díky bolesti svalů a vyplavujícím se endorfinům ,,pomáhaly,, necítit vnitřní smutek a beznaděj.

Pozn.: Nejspíš si teď někdo z vás říká, proč jsem to tedy dělala a proč jsem tu pomyslnou masku nesundala. Jak už jsem několikrát zmínila, tohle je vše divadélko našeho podvědomí, které si pomalinku nenápadně staví pomyslnou zeď a my se pak po určité době jen divíme, co že se nám to v tom životě děje za divné věci. A to je ještě v těch lepších případech, kdy se člověk sám probudí a podívá se na celou situaci zpětně a nebo třeba společně s terapeutem při konzultacích.

Životní zkoušky nás činí silnějšími

Začátkem roku 2017 se mi naskytla příležitost odletět na mnou dlouho vysnívané Bali. Zde jsem strávila měsíc, kdy jsem poznávala místní kulturu, tamní silová místa a seznámila se s mnoha lidmi. Jedním z nich byl i Martin, charismatický a již tou dobou uvědomělý mladý muž. Společně v kruhu dalších osob jsme během několika dní vedli různé debaty na nejrůznější témata, avšak jedno stěžejní se dle mého celkem často opakovalo - mužská a ženská polarita. Pamatuji si, jak jsem z toho, o čem Martin mluvil, moc nechápala, ale zároveň mě to natolik fascinovalo, že jsem pokaždé naslouchala s velkým zaujetím. Určitě k tomu přispěl i moment, kdy mi Martin s poplácáním po rameni řekl: ,,Víš, Jančo, ty jsi pěkná a milá, ale jsi spíše takovej fajn kámoš.,, Pamatuji si to do dnes naprosto přesně, protože aniž bych to tenkrát nějak více chápala rozumově, v srdci mě ta slova zabolela a do očí mi hrkly slzy. Vlastně jsem se pak o samotě na pokoji sesypala jak domeček z karet. Dnes už chápu, že to byl určitý projev mé bolavé duše, mé vnitřní ženy.

Od návratu z Bali už téměř nic nebylo jako dříve. Začala jsem číst nejrůznější dostupnou literaturu od témat ženské esence po tantrickou nauku, účastnila se všelijakých seminářů nebo kurzů a především na sobě začala pracovat. Cestovala jsem ještě do spousty zemí a poznávala pro mě dosud neobjevené. Naschvál jsem se uváděla do momentů nekomfortu, abych se tak více dostala k sobě samotné a tím se rozvíjela stran duchovna. Psychicky jsem padala na držku (jak se lidově říká), abych se pak zase dávala dohromady a byla o level výše.

Na této mé nekončící pouti mě provází mnoho učitelů, ať už to jsou probuzené duše velkých žen z mého okolí, šamani z Amazonie, učitelé posvátné sexuality, předkové či nejrůznější dostupná literatura, kterou louskám v každé možné volné chvíli. Postupně tak získávám zpět svou roztančenou ženskou esenci a skládám puzzle pomyslného mostu mezi duchovní sférou a oblastí sexu. Již nyní vím, že mě čeká ještě spoustu dobrodružství při poznávání tohoto u nás patriarchátem zapovězeného odvětví - léčení. Také jsem smířena s dalšími nástrahami a kopanci například v podobě nepochopení nebo naschválů neprobuzených jedinců. Já ale pevně věřím v uzdravení dalších duší, kterým díky svému nadšení mohu pomáhat.

Sláva rodu, sláva posvátné sexualitě!